Charlie - střapaté klubíčko
Zdravím Vás, přátelé moji kočičkoví. Jmenuji se Annie, ale to už jistě víte z mého předešlého vyprávění. Slíbila jsem Vám povídání o našem benjamínkovi Charliem a k tomu jsem si vybrala dnešek.
Proč zrovna dnešek? Protože je mrazivá středa a já bych Vás chtěla zahřát, jedním hezkým příběhem z kočičího světa.
Po odchodu Orionka jsem byla stále smutná, byla jsem ještě nezkušené kotě a neuměla jsem si představit, že už ho nikdy neuvidím. A tak jsem stále chodila po bytě a prohledávala všechny skrýše, jestli ho přeci jenom neuvidím. Jenže mé pátrání bylo marné.
V polovině října, jsem ale na křesle (mimochodem, dost dobře se na něm obrušují drápky), objevila cosi střapatého. Ale vážně střapatého, všude samý chlup. Tentokrát jsem se už tolik nebála a téměř okamžitě jsem si tu podivnou věc šla řádně očichat. Vonělo to zajímavě, jako nějaká kočka, řekla bych. No a ona to vážně kočka byla, tedy spíš kocour, mladší než já a hrozně moc chlupatej.
On na mě vytřeštil oči a zaprskal jak prskavka na Silvestra. Pak utekl kočkavíkam a já pelášila k paničce pro pohlazení. Ta mi pak začala vysvětlovat, že kocourek se jmenuje Charlie, že u nás bude už napořád a že se ho mám ujmout a skamarádit se.
Myslím, že by to nebyl žádný problém, svého úkolu jsem se chtěla zhostit opravdu pečlivě, jenže ten moula si k sobě nikoho nechtěl pustit. Kdykoliv uviděl mě nebo moje kámošky, tak hned naříkajíc běžel k paničce, žalobníček jeden!
Musím přiznat, že to bylo vážně o nervy, dokonce i na kočku, což už je co říct. Ale vzdát jsem se nechtěla.
Týden trvalo, než jsem se k němu mohla přiblížit, ale trpělivost kočičí trávu přináší a nastal den, kdy se Charlie odvážil přijít sám ke mně. Nejdřív na mě přihlouple civěl a já se mohla umrkat k smrti na znamení, že pro něho nepředstavuji žádnou hrozbu. Asi to nakonec pochopil, protože se ke mně, i když nejistým krokem, přiblížil ještě víc a trochu mě očichal. Sláva, protože tohle byl jistojistý malý krůček pro kocourka, ale veliký skok pro celou kočičí říši.
Dnes už je to čtvrtý měsíc, co s námi Charlie žije, a musím Vám povědět, že se z něho vyklubal opravdový gentleman. Spinká vedle mě, jíme spolu, olizujeme se navzájem, jako kdybychom to dělali už od nepaměti, ale nejraději se spolu honíme. To pak všechno kolem nás lítá, snad i panička, která se nás snaží udržet na uzdě. Mám však takový pocit, že to je zcela marné, protože jak se říká, člověk nemůže ovládat kočku, protože ona vládne jemu.
Děkuji Vám za přečtení mého vyprávění, mám toho v rukávu (neberte ten rukáv vážně) ještě hodně příběhů. Takže se těšte na další.
Vaše Annie