Norská lesní

 

Tato kočka patří k velmi starým plemenům. Existují dvě verze vzniku. První hovoří o tom, že se norské lesní kočky vyvinuly z angorských koček, které se do Skandinávie dostaly v 16. století. Druhá verze tvrdí, že byly do Norska dovezeny už okolo roku 1000. Jejich vlastí je údajně oblast Malé Asie, protože jejich zabarvení je neobvyklé pro evropské kočky, ale na druhou stranu velmi podobné s tureckými kočkami. Organizací FIFé byla norská kočka uznána roku 1912. V 70. a 80. letech se rozšířila do celého světa.

 

Norská lesní kočka se chová velmi vřele ke své rodině, ale k cizím lidem bývá poněkud chladná. Má klidnou, trpělivou a vyrovnanou povahu. Málokdy je plachá a samotářská. Je hodně samostatná a nezávislá. Po předcích zdědila odvahu a neohroženost. Také si bez problémů zvyká na nové situace. Vyžaduje svůj osobní prostor a jistou dávku svobody. Úporně si chrání svoje teritorium a i po skoro tisíci letech je stále skvělou lovkyní. Kočky, které mají přístup k vodě, prý pořád ještě dovedou rybařit.

 

 

Pro norskou lesní kočku je hlavně důležitý výběh a možnost vybít si energii. Nejvhodnější je, když má možnost se proběhnout po zahradě, ale také se může vyřádit na různých prolézačkách.
Péči o srst je nutné věnovat pozornost hlavně v době línání. Po zbytek roku se musí aspoň jednou nebo dvakrát týdně vykartáčovat. Na límci a ocasu by se mělo postupovat zvlášť opatrně, aby se nepoškodila dlouhá srst. Před výstavou se nesmí koupat, protože by její srst ztratila svou nesmáčivost.