Perská

Perská kočka se pravděpodobně vyvinula z pouštních a stepních koček žijících na Středním Východě. První doložená perská kočka byla dovezena Pietrem de la Vallem z Persie (z území dnešního Íránu) do Itálie již v roce 1620. Téměř současně dovezl Nicolas Claude Fabri de Peiresac další kočky z Turecka do Francie (byly ale podobné více tureckým angorám než perským kočkám). Tyto kočky se začaly křížit, až vzniklo nám známé plemeno perská kočka. Koncem 19. století se díky snaze Harrisona Weira vytvořil první plemenný standard. Všechny organizace plemeno perská kočka uznaly na počátku 20. století.

Perská kočka patří k nejklidnějším a k nejméně aktivním kočičím plemenům. Raději vše pozorně sleduje, než aby se sama něčeho účastnila. Nejčastěji ji najdete spokojeně odpočívat na pohovce. Perské kočky nejsou nijak hlučné ani závislé na člověku. Neznamená to však, že by svému pánovi nebyly plně oddány. Rády se mazlí a jsou přítulné. Nevadí jim samota a mohou být bez problémů ponechány doma samy. Jsou trpělivé a dobře se snáší s dětmi i jinými zvířaty.

Perská kočka je hlavně náročná na péči o srst. Naprosto nezbytné je každodenní pročesávání srsti, aby se předešlo plstnatění. Pokud péči zanedbáte a najdete zplstnatělé místo, nesnažte se ho rozčesat a raději ho opatrně vystřihněte nůžkami. Pro péči o srst je potřeba hřeben s jemnými a hřeben s širokými zuby, zubní kartáček na srst v obličeji a drátěný kartáč na náprsenku. Je dobré kožich perské kočky čas od času posypat pudrem. Srst se potom méně zacuchává. Perská kočka je šlechtěna už po staletí a to jí přináší různá dědičná onemocnění (například potíže s ledvinami). Krátký čenich jí zase způsobuje dýchací problémy.