Turecká van
Turecká kočka Van patří k přírodním plemenům, které se vyvinulo před několika tisíci lety v izolaci od ostatních plemen v jihovýchodním Turecku poblíž jezera Van. V roce 1955 je v tomto nehostinném horském prostředí objevila britská cestovatelka Laura Laushingtonová. Vesničané jí věnovali koťata tehdy neznámé turecké Van. Angličanka je dovezla do své vlasti a představila světu. Roku 1982 se turecká Van dostala do USA, kde ji uznaly organizace CFA a TICA. FIFé tureckou Van uznala v roce 1971.
Turecká kočka Van je známa jako soběstačné a svérázné plemeno. Je velmi temperamentní a prakticky nikdy není v klidu. V rodině si vždy vybere jednoho člověka, na kterého už navždy zůstane pevně fixovaná. Turecké Van jsou velmi šikovné, dokáží samy otevírat dveře a někdy i zásuvky. Také si rády hrají a aportují.
Rodinu tato sebevědomá a tvrdohlavá kočka nevnímá jako své pány, ale spíše jako rovnocenné partnery. Pozornost by se měla věnovat jejím sklonům k dominanci a vhodnou výchovou je udržet v mezích.
Zvláštností těchto koček je jejich záliba v plavání. Dříve se jim kvůli tomu přezdívalo turecká plavající nebo turecká vodní kočka.
V oblasti okolo jezera Van jsou velké rozdíly mezi zimními a letními teplotami, a proto turecká kočka Van v době letního línání ztrácí velké množství srsti. Je tedy nutné ji v tomto období pravidelně pročesávat. Po zbytek roku by se měla kartáčovat aspoň třikrát týdně, aby se předešlo plstnatění srsti.
Je velmi otužilá a ráda pobývá venku. Proto je vhodné ji chovat v domě s uzavřenou zahradou nebo jí zařídit jinou možnost výběhu. Turecká Van netrpí mnoha chorobami. Pouze u některých jedinců se vyskytuje nechutenství nebo naopak nadměrná žravost. Může se u nich vyskytovat geneticky podmíněná hluchota.
