Sibiřská
Sibiřská kočka patří mezi přírodní plemena, tj. nebyla záměrně vyšlechtěna, takže první písemné záznamy pochází až z roku 1896, kdy odborník na kočky Bungarz zaznamenal existenci dlouhosrstých koček na západní Sibiři.
Pravděpodobně se však sibiřská kočka zrodila už okolo 16. století, kdy Rusové začali osidlovat Sibiř a přirozeně brali své kočky s sebou. Ty se postupem času přizpůsobily drsným podmínkám Sibiře, takže jim začala narůstat dlouhá, hustá srst a stali se z nich vynikající lovci. Standard plemene sibiřská kočka vznikl až v 80. letech 20. století.
Sibiřská kočka je velmi přítulná a přátelská, občas se však staví nedůvěřivě k neznámým lidem. Svou rodinu ale bezpodmínečně miluje. Díky svému divokému původu je vynalézavá a poměrně samostatná. Na druhou stranu má ráda lidskou společnost. Je také hravá a snášenlivá, takže pro ni není problém přítomnost jiného zvířete v domácnosti.
Sibiřské kočky se řadí k větším plemenům, její hmotnost se pohybuje mezi 4 až 9 kilogramy. Vyznačují se robustní stavbou těla.
Sibiřská kočka patří mezi polo-dlouhosrsté kočky. Srst měla za úkol je chránit před mrazem a tím pádem je tvořena silnou vrstvou pesíků (hrubé, rovné, dlouhé chlupy), které odpuzují vodu, a bohatou, mastnou a nepřiléhavou podsadou, která funguje jako tepelná izolace. U sibiřské kočky jsou velké rozdíly mezi letní a zimní srstí. Zimní srst je výrazně bohatší na náprsence, límci a nohách. Je také o něco delší než letní.
Sibiřská kočka nepotřebuje žádnou náročnou péči o srst. Má samočisticí schopnost, takže by se vůbec neměla koupat, aby se její srst nepoškodila. Stačí je česat asi jednou týdně. Výhodou silné vrstvy pesíků je, že srst neplstnatí.
Srsti sibiřské kočky prospívá vyvážená strava s přídavkem mořských řas. Čas od času je možné do stravy přidat biotin (člen skupiny B-vitaminů na syntézu mastných kyselin). Tyto kočky je možné chovat i v panelovém domě, ale kvůli pěkné srsti by teplota neměla být příliš vysoká.