Thajská

Přestože se jedná o nově uznané plemeno, thajské kočky se pyšní skutečně dlouhou a slavnou historií. První doložené zmínky se datují již do roku 1330, kdy jsou thajské kočky zmiňovány v literárním díle Báseň o kočce (Amra Maew). Kočky jsou zde pojmenovány jakožto královské kočky ze Siamu, neboť v té době byly tyto kočky považovány za svaté a věřilo se, že přinášejí štěstí. Z toho důvodu se nacházely výhradně v palácích siamských králů, v buddhistických klášterech, chrámech a významných sídlech.

 

Thajské kočky byly a dosud jsou v zemi původu nazývány Wichien-Maat, což znamená v doslovném překladu měsíční diamant.

 

Siamský král Rama V. v letech 1897 a 1907 navštívil Evropu a v rámci svých diplomatických cest s sebou dovezl i několik exemplářů thajských koček, které dával darem královským rodinám evropských panovníků (nejprve panovníkům ve Velké Británii). Exoticky vyhlížející kočky vzbudily v Evropě nadšení a obdiv a začalo se jim říkat siamské kočky (nebo také královské kočky ze Siamu) podle země původu. Již v roce 1903 byl v Evropě stanoven standard plemene, jehož vzhled byl neustále modernizován podle tehdejších šlechtitelských záměrů evropských chovatelů (trojúhelníkovitý tvar hlavy, velmi štíhlé tělo, dlouhé končetiny – tedy siamská kočka, jak ji známe dnes). Vzhled koček se tedy začal znatelně odlišovat od původních koček, které byly dovezeny králem Ramou V. Okolo roku 1980 se již původní thajská kočka na výstavách takřka neobjevovala. Později naopak tlak na původní vzhled koček sílí.

 

Chovatelé se značným úsilím začali dohledávat jedince podobné původnímu plemenu. Jejich úsilí vrcholí v roce 1990, kdy jsou thajské kočky tradičního typu uznány jako samostatné plemeno s oficiálním názvem thajská kočka a s vlastním plemenným standardem. Thajská kočka je v současné době uznávána většinou světových felinologických organizací. Chovatelských stanic existuje však dosud málo.

 

Thajská kočka je inteligentní, přátelská, zvědavá, komunikativní a má ráda společnost člověka a dětí. Člověka opravdu miluje a často upřednostňuje jeho přítomnost před přítomností ostatních koček. Citová vazba k lidem je natolik silná, že je možno toto plemeno doporučit osamělým lidem. Není vhodné nechávat tuto společensky založenou kočku často o samotě. Většinou bývají mazlivé, přítulné a hravé až do vysokého věku. Dříve se o těchto kočkách říkalo, že mají „psí povahu“, díky jejich inteligenci je možno je naučit aportovat lehké předměty či chodit na vodítku. Jedná se o komunikativní plemeno (stejně jako ostatní orientální plemena), avšak nejsou tolik hlučné, nevynucují si umíněně pozornost a mají poměrně příjemný hlas. Mají rády pohyb, jsou spíše temperamentnější, avšak je možno chovat je bez problémů i v bytových podmínkách.

 

Péče o thajskou kočku není náročná. Krátkosrsté plemeno není třeba kartáčovat častěji než jednou týdně. Kočka by neměla být často sama, ideální je přítomnost člověka nebo další kočky. Thajské kočky jsou známy svým pevným zdravím a dlouhověkostí (dožívají se až 18 – 20 let).